Folman se, podobně jako ve filmech reflektujících vietnamský syndrom, zaobírá pocitem viny a absurditou moderního vedení válku, kdy sotva dospělí mladíčci ani neznají svého nepřítele a ve strachu o vlastní životy kolem sebe pálí jak smyslu zbavení v naději, že tím tak snižují pravděpodobnost schytané rány z opačné strany.